Husitství metodou „kritiky pramenů“
Skupinová výuka bývá mnohdy zatracována pro obtížné posouzení příspěvku jednotlivých žáků k dosaženým výsledkům skupiny. Jejím cílem však není, aby si všichni osvojili všechno. Zejména v předmětech jako je dějepis nebo občanská výchova je cílem naučit se rozlišit správné otázky od pseudootázek, ptát se vždycky po argumentech či důkazech jednotlivých tvrzení nebo intepretací.
Jako příklad leze uvést klasické téma českého dějepisu, kterým je husitství.
Byl to první sociální protest vykořisťovaných v našich dějinách? Nebo jeden z případů rodící se reformy církve? Či snad nezvládnutá destruktivní vzpoura davů?
Třídu lze rozdělit na tři skupiny a položit jim stejnou výchozí otázku: „Proč vzniklo husitství a jak ho hodnotit?“ Každé skupině bude rozdán jiný text – v prvním případě pasáž o vzpouře chudých proti bohaté a rozmařilé církvi. Ve druhém případě ukázka z Husova textu proti odpustkům a výsadám „prelátů“. A ve třetím případě úryvky o vypálených klášterech a poničených výzdobách kostelů či zničených selských usedlostech.
1. Jakýkoli úryvek z učebních textů zmiňující chudobu příznivců učení Jana Husa a touhu po rovnosti všech lidí, např.:
„Roku 1420 byl založen Tábor. Sedmdesát procent obyvatel tvořili vesničané, zbytek byli řemeslníci, chudí vladykové, zemani a chudí kněží… Táborští husté měli radikální názory proti feudálnímu zřízení, proti vrchnosti: chtěli, aby pole, louky a lesy byly společné; byli proti vnější nádheře obřadů a církevních prostor, hlásali, že kázat se může kdekoli a kázat může kdokoli (i ženy)… Hlásají, aby byl veškerý majetek společný, což symbolizují káděmi, které byly postaveny na táborském náměstí, tam dávali šperky, zlato a peníze“. (dějepis.com (dejepis.com).
2. Jan Hus: „Proti slepé poslušnosti“
Nyní je třeba stručně promluvit o autoritách, které doktoři uvedli k utvrzení lidské poslušnosti. Neboť předně říkají, „Římskou církev a představené mají nižší poslouchati ve všem“, atd., podle výroku Spasitelova v 23. kapitole Matoušově: „Všechno, cokoli by vám řekli, zachovávejte a čiňte.“
Tu se divím, proč doktoři usekli slova Spasitelova na začátku a na konci.
Neboť na začátku neuvedli, „Na stolici Mojžíšově posadili se zákoníci a farizeové,“ a na konci nepřipojili, „Podle skutků jejich nečiňte,“ ale uvedli jen střední část slovy: „Všecko, cokoli by vám řekli, zachovávejte a čiňte.“
Tu se mi zdá, že tak učinili proto, že papež a jiní preláti církve nechtějí být přirovnáváni k zákoníkům a farizeům, a říká-li se něco o jejich zlých skutcích, jsou uraženi.
———————–
Nebo úryvek z knihy P. Čorneje v Dějinách zemí Koruny české: „Ve venkovském prostředí, zvláště jihočeském, vyústilo očekávání konce pozemského světa v masové poutě – první se konala o Velikonocích roku 1419 na vyvýšená místa, ‚hory‘, jimž se říkalo biblickými jmény. Nejoblíbenějším názvem byl bezesporu Tábor. Na hoře stejného jména v Galileji se zjevil Kristus svým apoštolům a přikázal jim, aby šířili jeho slovo všem národům. Na ‚horách‘ se scházeli přívrženci reformy z menších měst, městeček a vsí, naslouchali tu kazatelům a přijímali z kalicha. Byl to výraz lidové zbožnosti, kolektivní soudržnosti, odhodlání žít v souladu s božím zákonem a šířit jeho zásady i touhy po spasení duše“.
3. Např. texty dokládající, že šlo také o období, které spolu s husity přináší drancování – často schované za pojem „spanilé jízdy“ – a devastaci řádu společnosti. „Bohužel, vznešené ideály, ale s horším provedením. Objevují se žoldnéři, kteří bojovali za peníze a zisk. Velký úspěch neměly ani snahy o jisté umravňování“ (historička Eva Doležalová).
Prezentace zástupce každé skupiny a následná řízená diskuse mohou ukázat na nejednoznačný obraz nejen této společenské krize. Důležité ovšem je, aby diskuse nevyústila v relativizující „každý má svou pravdu a nikdo neví, jak to vlastně bylo“.
